Přírodní zákon lidského chování č. 3

Když vaše každodenní činnosti odráží vnitřní hodnoty, zakoušíte vnitřní mír

 

Ve třetím zákonu se naučíme, jak mezi našimi vůdčími hodnotami nalézt priority. Čtvrtý zákon pojednává o cílech, které jsou mostem mezi vůdčími hodnotami a každodenními aktivitami. Konečně pátý zákon nás naučí vytvářet si a udržovat seznam úkolů na každý den. Nejprve se ale zaměříme na sepětí mezi jednotlivými komponenty, které znázorňuje právě Pyramida produktivity.

 

 

Pyramida produktivity

 

Pyramida produktivity obsahuje čtyři hlavní stupně, které směřují od identifikace našich nejvyšších hodnot k úspěchu každodenních činností.

 

 

 

Všechno začíná u vašich vůdčích hodnot. Jestliže si stanovíte cíle, které neodpovídají vašim vůdčím hodnotám, může se vám podařit spousta práce, ale nikdy se nebudete cítit zcela spokojeni, protože budete přehlížet věci, na kterých se vám záleží ze všeho nejvíc. Jestliže si obdobně uložíte každodenní úkoly, které nebudou odpovídat vašim dlouhodobým a krátkodobým cílům, budete zaneprázdněni, ale nebudete produktivní.

Pyramida musí být vnitřně konzistentní. A musíte ji vystavět odspodu. Lidé, kteří to nevědí, bývají většinou frustrováni a stresováni. Ignorují totiž první tři úrovně – někdy i čtvrtou. Sepisují si seznamy „úkolů“, ale zakládají je pouze na naléhavosti. Nejhlasitějším křiklounům věnujeme okamžitou pozornost. Následkem toho se na sklonku dne, i kdyby odškrtali splnění všech úkolů ve svých diářích, ani nedotknou oněch tichých, mlčenlivých povinností, které nejsou nikdy dost urgentní. Mají opravené auto, zaplacenou splátku na hypotéku, telefonicky si objednají zubního lékaře, dokončí zprávu, kterou jejich šéf potřebuje na dvě hodiny, sejdou se u pracovního oběda s klientem a uhasí stovky malých požárů v zaměstnání, ale nikdy si smysluplně nepromluví s životním partnerem, nevezmou děti do města na zmrzlinu ani si nepřečtou dobrou knížku, protože tyto věci se do diářů nedostanou. Proč ne? Protože pro většinu lidí nejsou hnacími silami plánovacího procesu jejich nejosobnější hodnoty. Jenže takový život ze dne na den se podobá automobilu bez řidiče, které míří kamkoli ho odešle sklon svahu nebo zarovnání terénu.

 

 

Pyramidový tvar tohoto modelu není náhodný. Zužující se tvar symbolizuje ostřejší zacílení, pohybujeme-li se od dlouhodobé ke krátkodobé perspektivě. Specifičnost úkolů postupně narůstá. Vůdčí hodnoty jsou definovány jako obecné vyjádření našich principů a přesvědčení. Dlouhodobé cíle vzniknou především těchto principů na úkoly, kterých chceme dosáhnout v několika příštích letech. Samozřejmě jich nedosáhneme jedním fantastickým skokem, ale tak, že se vydáme po cestě, která sestává z řady střednědobých úkolů. A střednědobé úkoly můžeme zvládnout jedině sériemi specifických, přesně zacílených každodenních aktivit.

Bude-li se vaše každodenní jednání takto řídit vašimi základními hodnotami, pocítíte uspokojení, které pramení z postupu k cílům, které pro vás mnoho znamenají. Toto uspokojení je podstatnou částí vnitřní pohody, po níž všichni toužíme.

Vůdčí hodnoty Benjamina Franklina

Chtěl bych vám ukázat jeden z příkladů, jak se dají vůdčí hodnoty sestavit.

Když bylo Benjaminu Franklinovi dvaadvacet let – žil zrovna ve Filadelfii, kam uprchl z učení u krutého mistra v rodném Bostonu – pustil se do „odvážného a svízelného úkolu nalezení mravní dokonalosti“. V podstatě se sám sebe zeptal: „Jaké jsou mé nejvyšší životní priority?“

Po určité době trávené sebezpytováním dospěl ke dvanácti „ctnostem“ – našel své vůdčí hodnoty. Aby si napříště dokonale ujasnil, co pro něj jednotlivé ctnosti znamenají, formuloval obsah každé z nich písemně. Výsledkem tohoto myšlenkového cvičení byl následující seznam:

Střídmost  

„Nejez do ztupělosti; nepij do povznesení.“

Mlčenlivost 

„Neříkej nic, co neprospěje druhým nebo tobě; vyhýbej se povrchním rozhovorům.“

Spořádanost 

„Všechny věci nechť mají své místo; každá povinnost nechť má svůj čas.“

Rozhodnost 

„Odhodlání vykonat vše, co je třeba; bezchybné provedení všeho, k čemu ses odhodlal.“

Šetrnost 

„Neutrácej, není-li to k dobru tvému či druhých; to jest, nemrhej ničím.“

Píle 

„Neplýtvej časem; vždy se zabývej něčím užitečným; zřekni se všech zbytečných činností.“

Upřímnost 

„Nikomu neubližuj lstí; mysl měj čistou a spravedlivou, a pokud promluvíš, mluv v souladu se svými myšlenkami.“

Spravedlnost 

„Nikoho neprávem nezraňuj; neváhej s poskytnutím pomoci, která je tvou povinností.“

Umírněnost 

„Vyhýbej se extrémům; zdrž se bránění křivdám, o nichž jsi přesvědčen, že jsou zasloužené.“

Čistota 

„Nepřipusť žádnou nečistotu těla, oděvu nebo obydlí.“

Rozvážnost 

„Nenech se vyvést z míry maličkostmi nebo neštěstími, která jsou běžná, a nelze se jim vyhnout.“

Cudnost 

„Nevyhledávej pohlavní rozkoše, leda snad pro zdraví potomků; nikdy ne neumírněně, slabošsky nebo tak, že bys ubližoval svému nebo cizímu štěstí či pověsti.“

Franklin potom přidal ještě jednu ctnost: Pokoru. Tu popsal pouze čtyřmi slovy: „Následuj Ježíše a Sokrata.“ Pak si uspořádal život do cyklů o třinácti týdnech, přičemž vždy jeden týden ze třinácti zaměřil své myšlenky na jednu ze svých ctností a usiloval žít v souladu se svými hodnotami.

Takto postupoval Benjamin Franklin, můžete se jím inspirovat a napsat si své ctnosti či hodnoty, které jsou pro vás v životě nejdůležitější. Pro každého bude „osobní ústava“ jedinečná a jiná. Jde o váš život. Každý z nás žije totiž v souladu s unikátním souborem základních vůdčích hodnot. Jsou to hodnoty, které najdete v samém jádru vaší osobnosti, a jsou pro vás vůbec nejdůležitější – z nejrůznějších důvodů.

Ať jsou vaše vůdčí hodnoty jakékoliv, dovedou vás k nim co nejkonkrétnější odpovědi na známé otázky: Jaké jsou nejvyšší priority v mém životě? Kterých z těchto priorit si cením nejvíc?

Jaké jsou nejvyšší priority v mém životě? 

Kterých z těchto priorit si cením nejvíc?

Víte, přestože vůdčí hodnoty přestavují naše nejvyšší priority, v životě často narážíme na rozpor mezi nimi a každodenní realitou. Naše výkony při úsilí o naplnění vůdčích hodnot nejsou nikdy dokonalé, ale podaří-li se nám je zlepšit, můžeme uskutečnit malý zázrak. Zakusíme vnitřní mír, o kterém jsme již hovořili. Je to spojení našich činností a našich skutečných hodnot.

Překročení traverzy

"Jsou v životě chvíle, kdy je nesmírně důležité věřit v něco většího než jste vy sami." - Zig Ziglar

Tato myšlenková pomůcka vám může přiblížit vaše opravdové hodnoty. Původně byla použita v knize Jamese W. Newmana Release Your Brakes! (Povolte své brzdy). Já jsem ji pro tento článek převzal z knihy 10 přírodních zákonů managementu času a života od Hyruma W. Smitha. (psáno v roce 1994):

Představte si, že jsem přišel před váš dům a přinesl s sebou traverzu "ičko", dlouhou 120 stop (36,5 metrů). Pro ty, kdo se nevyznají ve stavebnictví, průřez ocelovou traverzou "íčkem" vypadá jako velké písmeno "I". Kdy ji otočíte na bok, stane se z ní "Háčko". Představte si, že traverzu před vaším domem položím na chodník. Všichni vaši sousedé na mě civí a přemýšlejí, proč se přátelíte s tak podivnými lidmi. Vás to ale nezajímá, protože moje "íčko" pro vás znamená peníze. Pár zvědavých čumilů snesete. Nezajímá vás přece, co si lidé myslí, nebo snad ano?

Nyní si představte, že se postavím k jednomu konci traverzy a požádám vás, abyste se postavil ke druhému konci, 120 stop ode mě. Jdete tedy k opačnému konci a jakmile tam dojdete, já sáhnu do peněženky a vytáhnu z ní stodolarovou bankovku. Pak na vás musím trochu zakřičet - 120 stop je kus cesty - abych vám oznámil: "Hele, vy tam na druhé straně. Jestli během dvou minut přejdete po traverze ke mně a ani jednou neukročíte na stranu, dostanete sto dolarů." Přešel byste? Inu, je to hlavně vaše věc, ale můžu vám říct, že během doby, kdy jsem ten příklad dával, se mi stalo jen jednou, že někdo odmítl.

Teď ale trošinku pozměním scénář. Seberu tu traverzu a naložím ji na dlouhý náklaďák, kterým ji dovezu do New York City. Tam, v centru Manhattanu, stojí dvě budovy zvané World Trade Center čili Světové obchodní centrum - nejvyšší mrakodrapy- dvojčata a světě, jejichž věže se vypínají 1360 stop (415 metrů) nad městkou dlažbu. Na střechu jednoho z nich jsem postavil jeřáb s lanem sahajícím až na zem, kterým seberu traverzu z náklaďáku, vyzdvihnu ji prostorem mezi budovami a položím ji jako most z jedné střechy na druhou. Traverza je akorát tak dlouhá, že se o každou ze střech opírá asi dvanácti palci (30 centimetry). Abych zajistil, že nespadne, připevním traverzu ke každé ze střech nevelkou svorkou. Protože mezi střechami je slušná vzdálenost, traverza se malinko, skoro nepatrně, prohýbá. Traverzy "ička" by se prohýbat neměly, tahle ale trošinku prohnutá je. Jemně prší. Není to žádný silný déšť, spíše jakési jemné mžení. 

Ti z vás, kteří někdy byli na střeše mrakodrapu Světového obchodního centra, vědí, že tam vždy fučí vítr. Zato je odtamtud skvělý rozhled. Představte si, že stojíte na střeše jedné budovy, já stojím na druhé, vítr dosahuje asi čtyřiceti mil v hodině (64 kilometrů za hodinu), já překřikuji vítr a volám na vás: "Poslyšte, pokud za dvě minuty přejdete - ne přelezete - po traverze ke mně, dostanete sto dolarů." Šli byste? Pokud ano, byl byste první člověk, kterého jsem potkal, který by za sto dolarů chodil po traverze mezi dvěma mrakodrapy. Nepotkal jsem ani jednoho, kdo by přešel za tisíc, deset tisíc nebo sto tisíc dolarů. Až u jednoho milionu - pochopitelně osvobozeného od daní - se našli lidé, kteří chvíli váhali, než odmítli. Proč se nikomu nechce ani za všechny ty peníze přejít po traverze? Z jednoduchého důvodu: člověk si svůj život cení výše než peníze.

Nyní zkusme ještě jednou změnit scénář. Přestávám se tvářit jako dobrák. Máte dvouletou dcerku, kterou jsem unesl, a nyní ji držím za vlasy nad okrajem střechy a vyhrožuji vám: "Poslyšte, jestli sem během dvou minut nepřijdete, shodím ji dolů." Přešli byste?

Najednou většina lidí pochopí, kam mířím. Jakmile je scénář dost osobní, všichni jasně pochopí představu vůdčích hodnot a uvědomí si, že na světě je jen málo věcí, pro které by traverzu přešli. Současně si ale uvědomí, že několik věcí je pro nás důležitější než vlastní život. Jednou z nich je například dvouletá dcera nebo syn. Jedná se o vůdčí hodnotu. "Miluji svoji děťátko," popíše mnoho lidí svou nejsilnější hodnotu. Jakmile si to uvědomíte, začnou vám docházet všechny souvislosti tohoto prozření. Peníze mají hodnotu, bezpečí má hodnotu, ale hodnota lásky k dítěti je daleko větší. A láska k dítěti sahá mnohem dál než k odhodlání přejít po traverze a zachránit mu tak život. Nejde jen o obětování života pro dítě - jde o to, dokázat pro dítě žít.

Chci tím zdůraznit: Každý má své vůdčí hodnoty. Ty však jsou pro každého jednotlivce jedinečné. Ovlivnilo je naše vychování, naše předchozí zkušenosti, naše nadání a naše unikátní osobnostní rysy. Proto se nesnažím napovídat vám, jaké vlastnosti byste měli mít. Chci vám jen pomáhat objevit je a použít při plánování vašich každodenních činností. Proč? Protože s jejich pomocí naleznete vnitřní mír.

Najděte si čas a napište si své vlastní vůdčí hodnoty. Pro co byste byli ochotni traverzu přejít vy?

Přírodní zákon lidského chování č. 2

Osobní hodnoty jsou základem osobního úspěchu a uspokojení

Každý z nás žije v souladu s unikátním souborem základních vůdčích hodnot. Jsou to hodnoty, které najdete v samém jádru vaší osobnosti, a jsou pro vás vůbec nejdůležitější – z nejrůznějších důvodů. Protože mezi ně patří takové rysy a názory – například čest, láska, vytrvalost, důslednost (Čím je vytrvalost a důslednost výjimečná? Podívejte se níže na film.) nebo víra v zákon přitažlivosti – může pro vás být obtížné vysvětlit jejich význam; důležité jsou právě pro vás.

Vytrvalost a důslednost - Muž, který sázel stromy (film)

Další vůdčí hodnoty, například touha po finanční nezávislosti nebo touha zanechat stopu ve světě, tvoří jakési megacíle, k nimž se po celý život cítíme být přitahováni. Ať jsou vaše osobní vůdčí hodnoty jakékoli, dovedou vás k nim co nejkonkrétnější odpovědi na známé otázky:

"Jaké jsou nejvyšší priority v mém životě?"

"Kterých z těchto priorit si cením nejvíc?"

Přestože vůdčí hodnoty představují naše nejvyšší priority, v životě často narážíme na rozpor mezi nimi a každodenní realitou. Naše výkony při úsilí o naplnění vůdčích hodnot nejsou nikdy dokonalé, ale podaří-li se nám je zlepšit, můžeme uskutečnit malý zázrak. Zakusíme vnitřní mír, o kterém jsme hovořili. Abraham Maslow nazval tento stav jednoty mezi hodnotami a naším každodenním výkonem „sebeaktualizace“. Je to spojení našich činností a našich skutečných hodnot.

Příště vám ukážu zajímavé cvičení k nalezení vašich nejdůležitějších hodnot. 

Naléhavé neznamená životně nutné

Musíme si definovat velmi důležitý rozdíl mezi „naléhavými“ čili urgentními a „životně nutnými“ čili vitálními úkoly. Urgentní úkol vyžaduje okamžitou pozornost. Vyskočí ze zálohy a křičí: „Hej, chci, aby ses mi okamžitě věnoval!“ Jaký je typický příklad urgentního úkolu? Rozhodně nejčastější z nich je telefon. Co vám říká telefon pokaždé, když zvoní? „Zvedni mě, zvedni mě, zvedni mě.“ Lidé nechodí a nezvedají telefony, které nezazvoní. Přitom vám vyzvánějící telefon signalizuje jediné: „Chci, abys mě okamžitě zvedl!“ Jenže kolik telefonátů je důležitých? Možná jeden nebo dva denně, ale rozhodně ne většina. Chtěli byste zažít pocit skutečné moci? Když děláte něco důležitého, vypněte si vyzvánění a nechte zvonit telefon a přicházet smsky, jak chtějí. A potom si naplánujte pět minut a vyřiďte s diářem všechny hovory a vše si pečlivě zaznamenejte do diáře. Uvidíte, že se vám povede lépe.

Urgence totiž nejsou priority, pouze se jako priority tváří. Představte si příklad, že studujete na vysoké škole. Vy jste student a já váš profesor, je první den semestru. Ukazuji vám knihu a říkám: „Poslyšte, každý, kdo chce uspět v mém kurzu, by se s touto knihou měl velmi dobře seznámit, protože na její znalosti stavím celou zkoušku.“ Pokud jste typičtí vysokoškoláci, znamená to, že si knihu okamžitě obstaráte a začnete ji ještě ten den hltat? Pokud jste opravdu typičtí vysokoškoláci, tak jistě ne. Kdy pro vás kniha začne být urgentní? Noc před zkouškou. Kniha má jistě velkou hodnotu pro absolvování semestru, ale dokud její zvládnutí nebude bezprostředně urgentní, necháte na ni sedat prach.

A o tom to všechno je. Položím vám dvě otázky. První z nich zní, kolik minut týdně podle vás typický otec věnuje rozhovoru z očí do očí se svými dětmi? Jedna studie říká, že sedm minut – sedm minut z celého týdne! Přitom trávit čas s dětmi je životně nutné, nebo snad ne? Myslím, že se mnou budete souhlasit, že jde o vrcholně důležitou činnost. Je však urgentní? Asi ne. Proč ne? Protože děti kolem sebe máme pořád. Můžeme s nimi mluvit, kdykoli se nám chce. Takže tento životně důležitý úkol odkládáme, neboť se na nás celý den valí věci mnohem urgentnější.

Druhá otázka: Kolik času podle vás spolu každý týden hovoří průměrný manželský pár? Podle jedné studie prý sedmadvacet minut. Je životně důležité mluvit s našimi životními partnery? Myslím, že se opět shodneme, že ano. Je to však urgentní? Ne. Jak to? Stejný problém – manžel či manželka je pořád někde nablízku.

Nyní vás uklidním. Urgentní úkoly mají tu hezkou vlastnost, že na ně nemusíme myslet předem. Vždy se vynořují samy. Když svým spolupracovníkům a známým položím otázku: „Kdo z vás by rád trávil více času čtením knih?“ Většina z nich kývne hlavou, „Já“. „Dobře,“ říkám, „zjevně jste čtení připsali určitou hodnotu, přesto ale nečtete. Proč ne?“ Každý by jistě s klidem odpověděl, že nemá čas, ale o takovéto výmluvě jsme si již povídali v dřívějších článcích. Někdo mi jednou kdysi řekl „Knihy, na rozdíl od telefonů nezvoní.“ To byla dokonale trefná odpověď. Knihy nevyskakují a nekřičí, „Hele, já jsem fakt skvělá knížka, tak proč mě nečteš?“ Knihy leží jen na policích. A dokud jim sami nepřisoudíme naléhavost, nic se neděje.

"To nejdůležitější dávejte vždy na první místo."

Musíte pochopit velký rozdíl mezi důležitými a urgentním úkoly. Některé činnosti nebudou nikdy urgentní. Tajemství úspěchu spočívá v identifikaci vitálních úkolů, které musíme spojit s pocitem urgentnosti, aby tak mohly soutěžit s činnostmi, které jako urgentní vnímáme přirozeně. Jak ale zařídit, abychom něco, co samo o sobě není urgentní, začali jako urgentní vnímat? (Jak zařídit, aby kniha vyzváněla?) Jedinou cestou je najít systém, kterým odhalíte své nejhlubší hodnoty a převedete je do svých každodenních činností. V předešlém článku jsme si ukázali, že kontrola nad hospodařením s časem ovlivňuje mnohem hlubší záležitosti než pouhý diář a kalendář schůzek.  Než si začnete plánovat čas, musíme se pokusit zjistit, na čem vám v životě záleží. Právě o tom je 2. Zákon (Osobní hodnoty jsou základem osobního úspěchu a uspokojení), o kterém si budeme povídat příště. 

Dva omyly času

Minule jsme si povídali o zvýšení výkonnosti a ukázali jsme si vzorec úspěšného a vzorec neúspěšného člověka. Dnes nás čekají dva omyly čau.

Nejprve si musíme uvědomit, že všichni máme času stejně a to 86.400 vteřin každý den (24 hodin). I když kdysi mi kamarád říkal: „Nestíháš? Jak to? Dyť máš k dispozici 37 hodin denně.“ Já na to, „Třicet sedm? Odjakživa dvacet čtyři ne?“ A on na to: „No, den má 24 hodin, noc 12, a když vstaneš o hodinu dřív, tak získáš 37 hodin na den.“ Ale dosti legrace. Každý z nás má opravdu k dispozici 86.400 vteřin denně.

Každou sekundu v životě mohu buď investovat, nebo utratit. Zhodnotit, nebo prohýřit. Podle toho jak s časem zacházíme, tak potom vypadá i náš budoucí život. Jestliže svůj čas prohýříme, prosedíme, prolelkujeme, budeme na tom špatně. Jestliže svůj čas ale věnujeme tvoření, vzdělání, chytré práci, osobnímu růstu, finančnímu vzdělání je velká pravděpodobnost, že se budeme mít v životě dobře.

Na co si dávat pozor? První omyl času je přesvědčení, že někdy v blíže neurčené budoucnosti budeme mít víc času. Říkáme si: „Udělám to za týden nebo za měsíc nebo příští rok nebo až děti vyrostou nebo v důchodu. To budu mít víc času.“ Nebudete. Je to omyl.

Druhým omylem je představa, že můžeme čas nějakým způsobem ušetřit. Nemůžeme, neboť ve skutečnosti máme všechen čas, který je nám k dispozici. Každý den je nám vystaven „šek“ na 24 hodin a ten musíme utratit do poslední sekundy. Žádnou z nich nemůžeme odložit, abychom ji utratili některý jiný den. Znamená to také, že když někomu řeknete: „Nemám čas,“ nemluvíte pravdu. Máte přesně tolik času jako všichni ostatní.

Obvykle si ani neuvědomujeme, co říkáme, když lidem oznamujeme, že na ně nemáme čas. Oni nám obvykle též nerozumějí. Díky tomu se obyčejně neurazí. Jak často ale říkáme drobné lži sami sobě, abychom se sami přesvědčili, že na něco nemáme čas? Jak často přecházíme kolem důležitých záležitostí a nevyřídíme je, protože si namlouváme, že „nemáme čas“? Ve skutečnosti si přiznáváme, že jsme dopustili, aby nevýznamné činnosti, například sledování televize či luštění křížovek nebo hraní počítačových her, vysedávání v hospodě, převážily nad významnými událostmi, například nad hraní si s dětmi či upevněním vztahu se svým partnerem – zlepšit vzájemnou komunikaci, nebo bližším spřátelením se se sousedy nebo prací na knize, kterou prý už dlouho chceme napsat, nebo vzděláváním, semináři a školeními, čtením knih osobního růstu, poslechem vzdělávacích nahrávek a podobně.

V následujících článcích si budeme povídat o hodnotách a prioritách i o způsobech, jak identifikovat ty nejdůležitější z nich. V této chvíli však stačí, když si přiznáme, že ne vždy podnikáme věci, které jsou v danou chvíli nejdůležitější. Naše zásoba času je omezená a často nám téměř zmizí z rukou, skoro jako by nás někdo okradl.

Zvýšení vaší výkonnosti

Všeobecně se má za to, a mnoho studií to potvrzuje, že existuje přímý vztah mezi sebeúctou a produktivní prací. Čím lepší mínění o sobě máte, tím budete výkonnější, a čím jste výkonnější, tím lepší mínění o sobě máte. Když k tomu přidáme Kontrolu událostí, o které jsme si povídali minule, dostaneme rovnoramenný trojúhelník, kde na každém z vrcholů je jeden ze zmíněných prvků (viz. obrázek).

Obrázek je to pěkný, ale co s ním? Funguje to jako trojrovnice. Klesne-li moje sebeúcta, pak klesne i moje výkonnost. Klesne-li moje výkonnost, musí nutně klesnout i má kontrola nad událostmi (nad mou situací). Funguje to také opačně. Vyšší sebeúcta zvyšuje výkonnost a kontrolu nad událostmi. Otázkou je, kterou ze tří složek dokážeme nejsnadněji ovlivnit? Odpověď je: Kontrolu nad událostmi. Podaří-li se mi snáze kontrolovat události v mém životě, budu výkonnější, systematičtější a strávím více času činnostmi, které pro mě mají skutečný význam. Přirozeným vedlejším produktem bude vzrůst mého sebevědomí.

Jak ale využívat kontrolu událostí? Všeobecný princip říká, že existují dvě situace. Buď událost OVLIVNÍM nebo NEOVLIVNÍM.

Jaké to jsou události, které neovlivním a na které nemám vliv jsme si říkali v minulém článku, ale pro ukázku např. pád letadla v Kambodži, růst nebo pokles Koruny vůči Dolaru či Euru, dopravní zácpu ve městě, to zda náš tým postoupí nebo nepostoupí do semifinále EURO 2012, růst cen potravin, růst cen benzínu a nafty, hospodářské výsledky ČEZu, cenu elektřiny atd.

Které události naopak dokážu ovlivnit? Jaké povolání si v životě zvolím; jak budu reagovat na to, když mé dítě neustále zlobí; svůj osobní růst; zda se naučím anglicky; kdy ráno vstanu; jak budu reagovat na to, když mě přítelkyně něčím naštve; co uvařím k večeři a jaký bude výsledek; jakým způsobem se budu chovat k jiným lidem.

U každé situace, ať už ji máte možnost ji ovlivnit nebo ne, se dějí dvě věci. Buď ji ŘEŠÍM nebo NEŘEŠÍM. Buď se jí zabývám a nebo ji nechám jen tak.

A schválně, víte co dělá většina neúspěšných a nevýkonných lidí? Věci a situace, které mohou ovlivnit neřeší a vymlouvají se na okolnosti, šéfa, jiné lidi, nemají na to přece čas a tak. A ty které naopak neovlivní - řeší (viz. obrázek) Například pád autobusu v Chorvatsku a to že tam 8 lidí umřelo, nebo politickou situaci. Znáte to. Sedí se v hospodě a lidé si jen a jen stěžují. A když se jich zeptáte: "No dobrá, není to ideální, ale jak to tedy změníme, co pro to uděláme, aby se to zlepšilo?" většinou odpoví: "No ... hmm.... Slečno? Dám si ještě jedno pivo."

Nebo situace doma. Celá rodina si každý den v 19:00 sedne před televizi,  zapnou zprávy a hodnotí se a řeší, kdo koho okradl, kdo se kde naboural, které letadlo spadlo, kdo koho podvedl a podobně. To jsou věci, které z nás výkonnější a úspěšnější rozhodně neudělají. Je to vzorec neúspěšného člověka.

Jak bychom to tedy měli udělat, abychom zvýšili svou výkonnost a sebedůvěru? Udělejte to stejně jako úspěšní lidé, věci, které se mohu ovlivnit - řeší, a věci, které nemohou ovlivnit - neřeší. Byla by to pro ně ztráta času. Využívejte vzorce úspěšného člověka.

Můžeme například ovlivnit to jak budeme vychovávat své děti, jak dobrou budeme pro ně matkou nebo otcem, jak zodpovědnými budeme. Můžeme ovlivnit nás osobní růst, naučit se nové znalosti a získat nové schopnosti, které nám dávají lepší příležitost a možnost pro růst v zaměstnání nebo pro jeho změnu. Popřípadě můžeme začít podnikat. Stačí se učit od úspěšných. Můžeme si sami vybrat, jaké vzory okolo sebe chceme mít.

Recept na efektivní využívání času?

"Řešte v životě vždy věci, které ovlivníte a

neztrácejte čas s věcmi, které neovlivníte."

Tím, že zvyšujeme naši kontrolu událostí, automaticky zvyšujeme naši výkonnost a zvýší se nám i naše sebedůvěra. Tento vztah platí. Mnohokrát jsem si to ve svém životě vyzkoušel. Když si uvědomíte, že každý z nás má stejný čas (84.600 vteřin za den), ale pouze někteří z nás jsou úspěšní a výkonní a jíní ne, rozdíl je v  tom, že řešíte situace, které dokážete ovlivnit a neřešíte ty, které prostě neovlivníte.

Náš čas můžeme buď investovat, nebo utrácet. Čas nelze ani UŠETŘIT a ani ho nikdy NEBUDETE MÍT VÍC, ale o tom si budeme povídat v dalším článku.