Naléhavé neznamená životně nutné

Musíme si definovat velmi důležitý rozdíl mezi „naléhavými“ čili urgentními a „životně nutnými“ čili vitálními úkoly. Urgentní úkol vyžaduje okamžitou pozornost. Vyskočí ze zálohy a křičí: „Hej, chci, aby ses mi okamžitě věnoval!“ Jaký je typický příklad urgentního úkolu? Rozhodně nejčastější z nich je telefon. Co vám říká telefon pokaždé, když zvoní? „Zvedni mě, zvedni mě, zvedni mě.“ Lidé nechodí a nezvedají telefony, které nezazvoní. Přitom vám vyzvánějící telefon signalizuje jediné: „Chci, abys mě okamžitě zvedl!“ Jenže kolik telefonátů je důležitých? Možná jeden nebo dva denně, ale rozhodně ne většina. Chtěli byste zažít pocit skutečné moci? Když děláte něco důležitého, vypněte si vyzvánění a nechte zvonit telefon a přicházet smsky, jak chtějí. A potom si naplánujte pět minut a vyřiďte s diářem všechny hovory a vše si pečlivě zaznamenejte do diáře. Uvidíte, že se vám povede lépe.

Urgence totiž nejsou priority, pouze se jako priority tváří. Představte si příklad, že studujete na vysoké škole. Vy jste student a já váš profesor, je první den semestru. Ukazuji vám knihu a říkám: „Poslyšte, každý, kdo chce uspět v mém kurzu, by se s touto knihou měl velmi dobře seznámit, protože na její znalosti stavím celou zkoušku.“ Pokud jste typičtí vysokoškoláci, znamená to, že si knihu okamžitě obstaráte a začnete ji ještě ten den hltat? Pokud jste opravdu typičtí vysokoškoláci, tak jistě ne. Kdy pro vás kniha začne být urgentní? Noc před zkouškou. Kniha má jistě velkou hodnotu pro absolvování semestru, ale dokud její zvládnutí nebude bezprostředně urgentní, necháte na ni sedat prach.

A o tom to všechno je. Položím vám dvě otázky. První z nich zní, kolik minut týdně podle vás typický otec věnuje rozhovoru z očí do očí se svými dětmi? Jedna studie říká, že sedm minut – sedm minut z celého týdne! Přitom trávit čas s dětmi je životně nutné, nebo snad ne? Myslím, že se mnou budete souhlasit, že jde o vrcholně důležitou činnost. Je však urgentní? Asi ne. Proč ne? Protože děti kolem sebe máme pořád. Můžeme s nimi mluvit, kdykoli se nám chce. Takže tento životně důležitý úkol odkládáme, neboť se na nás celý den valí věci mnohem urgentnější.

Druhá otázka: Kolik času podle vás spolu každý týden hovoří průměrný manželský pár? Podle jedné studie prý sedmadvacet minut. Je životně důležité mluvit s našimi životními partnery? Myslím, že se opět shodneme, že ano. Je to však urgentní? Ne. Jak to? Stejný problém – manžel či manželka je pořád někde nablízku.

Nyní vás uklidním. Urgentní úkoly mají tu hezkou vlastnost, že na ně nemusíme myslet předem. Vždy se vynořují samy. Když svým spolupracovníkům a známým položím otázku: „Kdo z vás by rád trávil více času čtením knih?“ Většina z nich kývne hlavou, „Já“. „Dobře,“ říkám, „zjevně jste čtení připsali určitou hodnotu, přesto ale nečtete. Proč ne?“ Každý by jistě s klidem odpověděl, že nemá čas, ale o takovéto výmluvě jsme si již povídali v dřívějších článcích. Někdo mi jednou kdysi řekl „Knihy, na rozdíl od telefonů nezvoní.“ To byla dokonale trefná odpověď. Knihy nevyskakují a nekřičí, „Hele, já jsem fakt skvělá knížka, tak proč mě nečteš?“ Knihy leží jen na policích. A dokud jim sami nepřisoudíme naléhavost, nic se neděje.

"To nejdůležitější dávejte vždy na první místo."

Musíte pochopit velký rozdíl mezi důležitými a urgentním úkoly. Některé činnosti nebudou nikdy urgentní. Tajemství úspěchu spočívá v identifikaci vitálních úkolů, které musíme spojit s pocitem urgentnosti, aby tak mohly soutěžit s činnostmi, které jako urgentní vnímáme přirozeně. Jak ale zařídit, abychom něco, co samo o sobě není urgentní, začali jako urgentní vnímat? (Jak zařídit, aby kniha vyzváněla?) Jedinou cestou je najít systém, kterým odhalíte své nejhlubší hodnoty a převedete je do svých každodenních činností. V předešlém článku jsme si ukázali, že kontrola nad hospodařením s časem ovlivňuje mnohem hlubší záležitosti než pouhý diář a kalendář schůzek.  Než si začnete plánovat čas, musíme se pokusit zjistit, na čem vám v životě záleží. Právě o tom je 2. Zákon (Osobní hodnoty jsou základem osobního úspěchu a uspokojení), o kterém si budeme povídat příště.